Světýlka života
Až složím poslední báseň,
dám si teplou lázeň,
až položím tělo své do hedvábí,
uslyším hlas smrti jak mě vábí.
Přišel ten správný čas,
sudičky přestřihly vlas.
Život můj končí a začíná,
tělo mé ve věčném spánku usíná.
Ocitám se ve světle prudkém,
jdu po sametu hladkém.
Bílá košilka tře se mi o tělo,
zbystřím smysli,jako by se něco dělo.
Stoupám po oblacích do vesmíru,
vidím i neviditelnou černou díru.
Sedám do prázdna,do černé tmy,
v tu chvíli na obloze hvězda objeví se.
Ty hvězdy,to jsme my.