Moje já
Že méněcenná seš,
to v srdci tě bolí,
že být lepší chceš,
to hlavou se ti honí.
Tvé síly nestačí na vděk ostatních,
iluze,že dobrá seš,roztají jako v květnu sníh.
Občas přijde chvíle kdy hrdost se ti vrátí,
ale hned všichni pokoří tě a pýcha tvá se ztratí.
Hraješ si na dámu co city má jak led
a jazyk a řeč jako břitva ostrá.
Ale v srdci máš lásku velkou jak svět
a tvoje mluva je milá a pestrá.
Jenže kde sebrat odvahu
a odkrýt pravou svou tvář.
Ukázat světu svou lásku
a odhodit falešnou svatozář.
Prý jak pyšná princezna se neseš
a přitom kolik potupy od přátel sneseš.
Doma myslí si že zábava pro tebe není
a poslušnost je tvou cností.
Avšak uvnitř místo anděla ďábel v tobě sedí
který zábavou a vtipem lidi pohostí.
Duše básníka v tobě se skrývá
a myšlenka na smrt k tobě se dobývá.
Však nepodlehneš
síla v tobě vězí,
jen jeden cit tě porazí
láska opětovaná je ti totiž cizí.
Kdyby lidé pochopili co duše tvá chce a co tě trápí,
za co denně prosíš a slzy tvář ti skrápí.
Snad jednou přečtou si a pochopí tvé já,
snad poznají,že celá tahle báseň je duše má.
Myšlenky chmurné co se mi myslí vlečou
a trápení co nikdy neutečou.
Štěstí chci poznat a lásku vroucí též,
být uvnitř citlivá a přitom odolná jak nedobytná věž.
Konec básně se blíží
a smutek mě tíží.
Svou vahou mě bude drtit i dál,
dokud neseberu odvahu které je hoden i král.
Do doby než vykřičím světu že já jsem jiná,
a že slzy nočních bolestí je jejich vina.
Snad jednou pochopí a já svůj klid najdu,
snad pochopí dřív než z cesty života sejdu.