Klaunova báseň
Teď loučí se klaun co humoru pozbyl,
ani kousek štěstí v jeho srdci nezbyl.
Těšil se ze světa a z jeho radostí,
na jeho duši padl kámen starostí.
Nespravedlnost a nenávist jeho humor zničila,
jeho dobrá duše špatnostem marně čelila.
Teď stojí uprostřed manéže a slza z oka mu kane,
jen on tam stojí a vítr,co manéží vane.
Drží v ruce oprátku z provázků pletenou,
v druhé ruce růži z papíru slepenou.
Ta růže je dědictví pro člověka co ho vždy podpořil,
jeden z provázků je i za něho,když se na klauna obořil.
Tři stupínky ke smrti ho teď vedou,
vzpomínky do nebe bere si sebou.
Velké klaunské boty podkoply si stoličku,
jeho pláč ustal za krátkou chviličku.